A co dál..?
Občas přemýšlím na otázkami typu: "Co se vlastně bude dít dál?" Tyto otázky vztahuji k mé osobě, mým přátelům-zda-li i v budoucnu zůstanou mými opravdovými přáteli, k mojí rodině anebo k celému širému světu.
Už od svého dětství sníme o tom, čím bychom chtěli být v dospělosti. Postupem času a našich životů se k nám nenápadně plíž další a další věty s otazníkem na jejich konci..Je to strach? Strach z toho, co z nás bude, jestli budeme šťastní a milovaní, strach, očekávání. Co nastane v dalších vteřinách, nebo rocích, je asi osud. Někdy je svět k člověku příznivý, někdy naopak. A co osud světa? Záleží na nás? Z části určitě.
Zvláštní, že v jednu chvíli se nám naše činy, ke kterým se chystáme, zdají jako správne řešení a v příští vteřině jich litujeme. Je to až ironie. Říkáme si, že naše, zrovna TA naše budoucnost bude úžasná, vyjímečná, sníme o ní někdy bohužel až moc. Tak moc v ni věříme, vkládáme do ní důvěru, vždyť ona nás přece nezklame. Jak by mohla, zrovna nás! Ale pak, jednou, či možná vícekrát přijde onen zlom a my si uvědomíme, jak je to vše vlastně absurdní.
Můžeme si říct, že to naše bytí je úplně zbytečné. Před rokem jsme si říkali, že to štěstí, ten náš sen nás potká už brzy, v blízké budoucnosti. Musí. Ale budoucnost je teď a ono je to čím dál horší. Můžeme svůj život zmačkat jako list papíru a odhodit jej do odpadkového koše. Můžeme na tento list zapomenout a uzavřít se do vlastního pochmurného stínu. Máme však i možnost tento list rozprostřít na slunci a s úsměvem žasnout nad tím, jak je najednou plný zářivých a usměvavých barev. A o tento náš list potom pečujeme s láskou a ctí, dokud nám třeba nedojdou nervy, padne na nás stín a my tento náš list s emocemi plnými vzteku, smutku a lítosti rozsápeme na ty nejmenší kousíčky.
Po tom všem nás možná trošku popadne strach...Zničili jsme si svůj vlastní list? Zničili jsme si svůj vlastní život? Třeba ne. Protože po bouři vždy vyjde slunce. Jemný větřík k nám zavane list úplně nový a my na něj se znovuobjevenou radostí a pílí nalepíme všechny rozcupované kousíčky. Může se to zdát jako nekonečná a zbytečná práce, ale má svůj smysl. Je v ní krása. Je krása v umění se sebrat, zvednout a jít dál a klidně i s úsměvem. I když ne vždy je to snadné.
Přijde nám ještě na mysl ta vtíravá otázečka "Co bude dál?" Jistě, asi ano. Ale nemá smysl se jí zaobírat nějak zvlášť. Co bude dál, to je asi osud. Nechme to na něm a radujme se ze svého milého listu života.
Ležím si na posteli, podlouchám na cédéčku svého milovaného Boba Marleye a jsem ráda, že jsem konečně dopsala tuto úvahu. Ne snad proto, že bych ji už chtěla mít za sebou. Prostě z ní mám jen tak radost, i když to možná není to pravé ořechové. Dobře vím, že jsem ji měla dnesk ve škole odevzdat a dopsat ji tam až zítra, ale už se znám a tuším, že bycfh to udělala i po druhé, protože třeba dlouho nevím a pak mě například uprostřed večeře napadne o čem psát. Jako dnes. Tak si teď říkám: " Co bude dál?" Já si za moment vyčistím zuby a půjdu spát. To je asi nejdál, kam u sebe dnes dohlédnu. Tato paní Otázka umí být opravdu dotěrná. Štěstí, že dnes mám dobrou náladu a tak jí přeji dobrou noc. Klidně může spát, tak dlouho, jak je libo...